Předposlední říjnový týden jsem strávil s týmem v Belgii. Nejdříve mě čekaly lékařské testy. Jejich výsledky jsem očekával s napětím. Naštěstí záda srůstají výborně a pomalu je rozhýbávám. I když, kvůli kvůli kovové konstrukci, kterou mám místo prvního bederního obratle a stabilizaci na části hrudní páteře, už moje hybnost samozřejmě nebude nikdy taková jako dříve. Zlepšují se i poškozené nervy v levé noze, ale v tuhle chvíli mi některé svaly nefungují tak, jak by měly a není jasné, zda se někdy zahojí úplně. Já si to však nepřipouštím, jsem odhodlaný vrátit se v plné síle.
Pochybnosti, zda mi zdravotní stav umožní návrat, jsem konečně hodil za hlavu. Jestli se vrátím v plné síle, ukáže až čas. Od týmu mám maximální podporu, od doktorů povolení vystavit tělo maximální zátěži a rozhodně mi nechybí odhodlání pokračovat na cestě zpět.
Víc svalů. A trochu kovu
Po vyšetření v nemocnici jsem se přesunul do Leuvenu do tréninkového centra Bakala Academy. Nejdříve analýza tělesného složení. Od srpna jsem nabral 1,6 kg svalů, z toho 1,5 na dolních končetinách a dostal jsem se tak na stejné hodnoty jako před úrazem. I množství tuku odpovídá mým dřívějším číslům. To mě příjemně překvapilo. Vzhledem k tomu, že jsem se snažil nabrat zpět ztracenou svalovou hmotu, očekával jsem, že přiberu i nějaký ten tuk. Zajímavé bylo porovnání celkové hmotnosti kostí nyní a před nehodou. Kovové součástky jsou přístrojem vyhodnoceny jako kosti, takže jsem jednoduchým výpočtem zjistil, že mám na zádech nějakých 400 gramů navíc. Robocop.
Následující skoro tři hodiny jsem strávil na ergometru. Skutečností, že mám poškozené nervy, jsem se nenechal rozhodit. V posledních týdnech jsem se během tréninků cítil skvěle a byl jsem přesvědčený, že se to prokáže i v číslech. Nejdříve série sprintů, kde se měřil maximální výkon při různé frekvenci šlapání a také poměr síly v levé a pravé noze. Bylo mi jasné, že v těchto parametrech budu pořád zaostávat. Čísla z tréninků jasně ukazovala, že do svých původních hodnot mám stále daleko. Důležitý pro mě ale byl pozitivní vývoj oproti srpnovým testům. Jeden údaj toho tolik neřekne, důležité je dát data do souvislosti a porovnávat v čase. Nemyslím na to, kolik mi ještě chybí k ideálním parametrům. Těším se z toho, že je vývoj pozitivní a soustředím se na to, aby tomu tak bylo i nadále.
Test vytrvalostních parametrů. Můj první závod. Nová smlouva
Bylo to vůbec poprvé, co jsem se na tohle těšil. Je to čisté utrpení. Začnete výletním tempem a každých 8 minut se zátěž zvyšuje. Jedete, dokud nepadnete. Celkově to trvá okolo sedmdesáti minut. Bolest začínáte cítit okolo poloviny a víte, že už to bude jen horší. Na závěr pak dýchám přes masku, která měří spotřebu kyslíku. Nic příjemného. A dostanete ji v době, kdy už sotva lapáte po dechu. Moc dobře jsem věděl, co mě čeká, už jsem si tím prošel asi patnáctkrát.
Tentokrát jsem se na to ale opravdu těšil. Bral jsem to jako závod. Svůj vrchol sezony. Okamžik pravdy, kdy se projeví všechny letošní tréninky. Naplánoval jsem si jídelníček, předem jsem se mentálně připravoval na bolest, která mě čeká, a představoval si průběh testů. Dokonce jsem i pocítil podobnou nervozitu jako před startem. Trpěl jsem jako zvíře. Užíval jsem si to. Během tréninků si nikdy nesáhnu tak hluboko jako při závodech. Byl to jen test, ale já to bral jako soutěž. Vždycky se snažím podat co nejlepší výkon a často se i při testech úplně zničím, ale teď se mi povedlo posunout laťku ještě výše. A povedla se i čísla. Jsem na tom téměř stejně jako loni v prosinci. Tušil jsem, že to bude dobré, ale v takové hodnoty jsem ani nedoufal.
S trenérem a dietologem jsme rovnou probrali výsledky a začali vytvářet plány další měsíce. Pochybnosti, zda mi zdravotní stav umožní návrat, jsem konečně hodil za hlavu. Jestli se mi podaří vrátit se v plné síle, ukáže až čas. Od týmu mám maximální podporu, od doktorů povolení vystavit tělo maximální zátěži a rozhodně mi nechybí odhodlání pokračovat na cestě zpět. Podepisuju novou roční smlouvu.
Týmový meeting. Kamarádi i fanoušci
Hned ráno jsem se vydal asi sto kilometrů směrem na západ do Tieltu, sídla našeho sponzora Latexco. Letošní setkání bylo spojené s oslavami 25. výročí spolupráce s naším týmem. Je to asi vůbec nejdelší partnerství v profesionální cyklistice. Tým měl navíc letos vůbec nejlepší sezonu v historii – celkem 73 vítězství. A křtili jsme knihu fotografa Sigfrida Eggerse Vlčí smečka: 365 dní na silnici, který letošní sezonu zdokumentoval. Stovky lidí si přišlo pro první podepsané exempláře. Pro mě to byla letos jedna z mála možnost potkat se s fanoušky. Dávají mi sílu a podporu.
Setkání s kompletním týmem pro mě bylo emotivní, některé kluky jsem od svého pádu neviděl a být v naší smečce mi už dost chybělo. Jsme skvělá parta.
Volno. A zpátky na kolo
Původně jsem odpočinek neplánoval. Vždyť jsem letos nezávodil. Zpětně si ale uvědomuji, jak byl letošní rok náročný. Dal jsem tak trenérovi za pravdu a na pár dní pověsil kolo na hřebík. Od momentu, kdy jsem se vrátil z nemocnice, jsem byl vlastně pořád v zápřahu. Rehabilitace, procházky, ježdění vleže na trenažeru. V tu dobu to pro mě byl tvrdý trénink. A od srpna už trénuji naplno. Nějakých 20-25 hodin týdně. K tomu rehabilitace, posilování, jóga, dechová cvičení. Abych udržel záda zdravá, musím se teď mnohem více věnovat kompenzačním cvičením.
Tradiční cestování po světě jsem letos vynechal. Vyrazil jsem jen na pár dní do Krkonoš a volný čas strávil převážně s rodinou a kamarády. Zašel jsem si do sauny, na masáže a přečetl dvě knížky. Zkrátka jsem tělu i hlavě dopřál zasloužený oddych a načerpal energii na pokračování v přípravě. Každý rok mi volno uteče příliš rychle. Než se naděju, čtyři týdny jsou pryč a je zase na čase trénovat. Letos jsem odpočíval jen 10 dní. Ani tak jsem se ale nemohl dočkat, než zase naskočím do tréninkového režimu.