top of page

PŘÍBĚH

Jmenuji se Petr Vakoč. Jsem profesionální silniční cyklista. Závodím za belgický tým Quick Step Floors. Absolvoval jsem Tour de France a Giro d'Italia, vyhrál mistrovství ČR, závodil na olympiádě a získal bronz na Evropských hrách.

 

V lednu 2018 mě srazil náklaďák na soustředění v Jihoafrické republice. Po 367 dnech jsem se úspěšně vrátil zpět do závodů. Už vím, že dokážu opět závodit. Nyní je mým cílem dostat se na původní úroveň mé výkonnosti. A ještě dále.

25. leden 2018. Nehoda v JAR.​

Mám pocit, že se probírám z noční můry. Dochází mi to až postupně. Nevím, kde jsem, co se děje, proč ležím na silnici. Nade mnou se sklání týmový kolega Bob Jungels. Vypadá, že je dost v šoku. A ta šílená bolest v zádech. Začíná mi to zapadat dohromady. Afrika, soustředění, trénink. Musel jsem spadnout...

Dozvídám se, že nás trefil náklaďák. Laurens! Je tady s náma. Jak je na tom? Bude v pořádku, uklidňuje mě Bob. Sanitka je na cestě. Najednou mi dochází, že necítím nohy. Přepadá mě strach, ale v tu chvíli se vlastně soustředím jen na to, že dýchám. Zkouším s nimi pohnout. Malinko to jde. Snad to bude dobré. Asfalt mě tlačí do zad, nemůžu to vydržet. Jsme uprostřed hor, nejbližší nemocnice je 80 kilometrů daleko. Lehátko není o nic pohodlnější.​

Cesta je nekonečná, ale nechci nic proti bolesti. Potřebuji mít nad tělem kontrolu. Vím, že je v zádech něco špatně. Hodně špatně. Ale hýbu nohama a chci, aby to tak zůstalo. Nemocnice je naštěstí dobře vybavená a rovnou mě posílají na CT. Při každé manipulaci se mnou dávám zdravotníkům instrukce: „Opatrně! Opatrně!“. Snažím se co nejvíce zpevnit střed těla. Ještě že cvičím core, pomyslím si.

Dostávám výsledky. Šest zlomených obratlů, přetržená šlacha a otřes mozku. Zítra mě čeká operace. Na JIPce se vidím s Laurensem. Má naštípnutou kyčel, ale jinak je v pořádku.

26. ledna 2018. První operace

Operovali mě až odpoledne. Bylo mi to vlastně jedno. Měl jsem v sobě tolik prášků, že jsem celou dobu buď spal nebo byl úplně mimo. Probouzím se další den ráno. Nohy! Zkouším, jestli s nimi můžu pohnout. Uf, jde to. Ulevilo se mi. Budu v pohodě. Dostanu se z toho. Jsem napojený na přístroje a všechno mě bolí, ale vím, že budu v pořádku. Po chvíli dorazí brácha s mamkou. Koupili si letenku, ještě než mě převezli do nemocnice. Blázni, říkal jsem si. Zpětně si to ale bez nich v Africe nedokážu představit. Táta zůstal doma, aby je mohl později vystřídat. Zatím nevím, jak dlouho tu zůstanu. Mám úžasnou rodinu.

29. ledna 2018. Chodím!​

Dostávám korzet. Poprvé můžu vstát z postele. Dělám první krůčky. Je to skvělý pocit, zase stát na nohou. Potřebuju oporu a zvládnu sotva pár kroků, ale každý den se to zlepšuje. Projevuje se moje soutěživá povaha a každý den musím zvládnout víc a víc. Jednou to přeháním a omdlévám. Naštěstí stačím říct bráchovi, aby mě držel a pomohl mi si lehnout na stůl, který byl zrovna po ruce. Zpátky mě veze sestřička na lehátku. Radši se trochu brzdím.

8. února 2018. Do Česka​

Přelétávám domů. Řeším několik možností, kde pokračovat v léčbě. Nakonec se rozhoduji pro Prahu. V Motole jsou jedni z nejlepších specialistů na páteřní poranění v celé Evropě a chci být blízko rodině. Zatím nevím, co mě čeká. Jsem připravený na to, že budu nejspíš potřebovat další operace, ale doufám, že se obejdu bez nich.​

Převoz na letiště je jako ze špatného filmu, zachází se mnou spíš jak s pytlem brambor než s člověkem se zlomenými obratli. Až teď si uvědomuji, jaké jsem měl štěstí na zdravotníky, kteří mě převáželi po nehodě. Na letišti není nic zařízené. Mělo na mě čekat lehátko, ale chtějí, abych došel do letadla o berlích. Zatím jsem neušel víc než sto metrů, takže to rozhodně nepřichází v úvahu. Sestřička navíc neumí ani slovo anglicky. Ještě, že je tam se mnou mamka a na poslední chvíli vše zařídí. Pak už jde vše hladce. Let je nekonečný, ale ve Frankfurtu na mě přímo na ranveji čeká zdravotnické letadlo. Vždycky jsem toužil letět soukromým tryskáčem, i když takhle jsem si to teda nepředstavoval. Na letišti je sanitka, takže mi cesta z Frankfurtu do nemocnice trvá méně než dvě hodiny.

21. únor 2018. Další operace​

Mám za sebou druhou operaci. Moc jsem se nerozmýšlel. Tělo by se možná uzdravilo i bez dalších zásahů, ale byl by to risk. A hlavně by to znamenalo navždy zapomenout na jakýkoliv sport. Abych byl úplně fit, nebyla jiná možnost. Týden se z toho dostávám a hned jdu na třetí operaci. Jak se říká, to nejlepší na konec. Probouzím se s šílenou bolestí v levé části hrudníku. Přišel jsem o kus žebra, ale zase mám navíc kovovou konstrukci místo prvního bederního obratle. Fascinuje mě, co současná medicína dokáže. Bolí mě každý nádech a sebemenší pohyb, ale už to mám za sebou. Ztratil jsem hodně krve, tak dostávám transfuze. Hned mi proběhne hlavou, že to musím nahlásit antidopingovce.​

17. březen 2018. Domů!​

Asi si dovedete představit, jak jsem se na tenhle den těšil. Skoro dva měsíce jsem strávil v nemocnicích. Zejména poslední dny jsou dlouhé. Už se cítím  dobře, ale musím zůstat v nemocnici kvůli rehabilitaci. Cvičení je skvělé a stará se o mě skvělý tým fyzioterapeutek, ale prostě doma je doma. Těším se hlavně na pohodlnou postel, zdravé jídlo a čerstvý vzduch.

Doma s bráchou vymýšlíme, jak upravit trenažér, na kterém bych mohl jezdit v leže. Stále se ještě nesmím posadit. Točení nohama na trenažéru není důležité ani tak z hlediska tréninku, ale hlavně proto, abych v těle rozproudil krev a urychlil proces hojení. A taky mě to ohromně baví! Vyplavené endorfiny mi pomáhají udržet si dobrou náladu.

Samozřejmě sleduji svůj výkon a každý den se snažím trochu přidat. Ležím u toho, takže tentokrát se omdlévání nebojím. K tomu každý den skoro dvě hodiny cvičím nebo se na matraci v kufru auta nechávám převážet na rehabilitace. Opět si připadám jako profesionální sportovec.

14. květen. Pryč s korzetem​

Můžu konečně odložit korzet. A hlavně se mohu posadit. Svoboda! Můžu si dát jídlo v restauraci, cestovat a hlavně můžu na kolo. Zatím teda jen ergometr, ale stejně je to super! Začínám hýbat zády. Moje divoké představy o tom, jak se pustím do jógy a rozhýbu zatuhlá záda byly samozřejmě příliš optimistické. Po čtyřech měsících bez jediného pohybu na to samozřejmě musím jít opatrně. Přidávám nové cviky. Baví mě sledovat ten posun. Daří se mi být pozitivně naladěn, zaměřuji se jen na zlepšení mého stavu od nehody.

1. června. Poprvé ven na kolo​

Po čtrnácti dnech dostávám od doktorů zelenou - můžu na kolo ven. Paráda! Cítím se jako na začátku sezóny před prvním závodem. Natěšený, trochu nervózní a plný očekávání. Cítím vítr, užívám si, jak silnice ubíhá po koly, vnímám měnící se krajinu. Připadám si, jako bych jel na kole poprvé. Dochází mi, proč mám tenhle sport tak rád. Obavy, co se mnou udělá, až mě mine auto, mizí. Nebojím se, cítím čistou radost, že se můžu opřít do pedálů. Jsem vděčný za to, jak se moje tělo dává dohromady.​

Červenec 2018. Tréninky v Livignu​

Do Itálie odjíždím o týden dříve s plánem aklimatizovat se na vysokohorské prostředí, než dorazí zbytek týmu. Moc se na kluky těším. Většinu vidím skoro po půl roce. Opět s nimi trénovat je emotivní zážitek. Doufám, že nimi objedu aspoň malou část tréninků. Výkonnostně se hrozně rychle posouvám. Na kole jezdím obden a zvládnu skoro čtyři hodiny. Občas se do kopce nechám popotáhnout autem, ale jinak to docela zvládám. Jsem v euforii a přesvědčený, že koncem léta naskočím zpět do závodů.

Červenec 2018. Tour de France​

Z Alp to beru rovnou do Pyrenejí a vidím se se zbytkem týmu na Tour během volného dne. Z doprovodného auta sleduji etapu. Je to hodně intenzivní den. Philippe Gilbert zažívá hrůzostrašný pád do rokle. Sedím v autě, sleduji hlouček lidí, kteří za ním slézají do rokle. Jsem jako opařený, hlavou mi probíhá, čím vším jsem si za poslední měsíce prošel a doufám, že je Phil v pořádku. Po pár minutách vylézá ven, celý od krve dokončuje zbývajících 60 kilometrů, i když se později ukazuje, že má zlomenou čéšku. Finále etapy je neskutečně napínavé. Jsme sice jen kousek za první skupinkou, ale nemáme skoro žádné informace, jak se závod vyvíjí. Nefunguje televize a signál je příliš slabý na to sledovat závod online, máme jen kusé informace z rádia. Julian Alaphilippe jede neskutečně. Vyhrává! Nedokážu popsat, jaký je to pocit být u toho ,když váš týmový kolega a skvělý kamarád vyhraje etapu na Tour.

Srpen 2018: Zpátečka​

Tohle jsem nečekal. Vyšetření v Belgii potvrzuje, že mám v levé noze poškozené nervové dráhy. Od začátku byla levá noha slabší. Špatně se mi zapojuje hamstring. Nejsem schopný běhat. Na kole se to tolik neprojevuje, ale pár procent výkonu prostě chybí. Cítím, že se to postupně zlepšuje, ale nikdo není schopný předpovědět, zda se noha zahojí. Návrat do pelotonu se odkládá. Letos si už nezazávodím. Jsem ale odhodlaný dát se do pořádku a pořádně se připravit na novou sezonu. Tohle mě nezlomí.

Září 2018. Spojené státy.​

Vydávám se trénovat do Ameriky. Brácha se na jaře na přestěhoval do Seattlu. Mám skvělou možnost ho navštívit. Užívám si, že si ním můžu strávit čas a společně trénujeme ve washingtonských horách. Dalších čtrnáct dní pak trávím u kamaráda v Coloradu ve výšce okolo 2000 metrů nad mořem. Je to úžasné místo pro trénink a počasí vychází perfektně. Tréninková data se již přibližují závodním hodnotám.

Říjen 2018. Nová smlouva a cesta zpět​

Další vyšetření v Belgii. V tréninku dělám velký posun, ale pořád není jasné, zda budu schopný dál závodit. Nervy v levé noze jsou poškozené a hojí se pomalu. Vývoj je pozitivní a hlavně: výkonnostní testy dopadají skvěle. Není jasné, jak moc mě to bude při závodech limitovat a zda budu schopný se dostat na původní úroveň, ale tým za mnou stojí. Do závodů bych měl naskočit během února.  Jsem vděčný za skvělou podporu ostatních jezdců, realizačního týmu, doktorů, vedení. Můžu veškerou energii věnovat rehabilitaci a tréninku, abych se vrátil v co nejlepší formě. Necítím z týmu tlak. A to rozhodně v profesionálním sportu není pravidlem.​

6. 11. listopadu 2018

Začínám projekt "100 dnů Petra Vakoče". Mým cílem je vrátit se do závodů v polovině února. 

Prosinece 2018. Týmové soustředění

Úvodní týmové soustředění v Calpe ve Španělsku. Výkonnost jde nahoru, cítím se výborně. Možná naskočím do závodů o něco dříve.

20.ledna 2019. Letím do Argentiny, týden do závodů!

Je to tady! Odlétám do Argentiny na první závody. Sedmi denní etapák Vuelta a San Juan. Jsem trochu nervoźní, ale hrozně se těším!

27.ledna 2019. Jsem zpátky!

První etapa úspěšně za mnou! Jsem zpátky. Rok a dva dny po zranění a téměř 16 měsíců po mém posledním startu. Závodní instikt je hned zpět, většinu dne trávím na špici a podílím se na sjíždění úniku. Paráda!!

bottom of page