Zima, déšť, 256 kilometrů a téměř 5 tisíc výškových metrů před námi. Přesto jsem se na startu La Doyenne - nejstarší klasiky usmíval. Tušil jsem, že to bude dobrý den. Poslední dny jsem se cítil skvěle a byl jsem připravený zakončit jarní část sezony ve velkém stylu.
Déšť sice úplně nemusím, ale užívám si ztrápené pohledy ostatních závodníků. Polovina balíku je poražená už na startu. Vědomí, že nad nimi mám mentální převahu, mi vykouzlí úsměv na tváři. A to pak ostatní ještě více štve.
Do poslední chvíle jsme přemýšleli, co si vzít na sebe. Je to vždycky alchymie obléknout se do deště. Kombinéza, vestička, pláštěnka, gumové návleky na tretry, neoprenové rukavice. Než jsem to na sebe nasoukal, začala působit hřejivá emulze a já si připadal, že mám záda opřená o rozpálené topení. “Užij si to, možná je to naposled, co je ti dnes moc teplo,” pomyslel jsem si.
Můj moment přišel asi 60 kilometrů před cílem. Odjela skupinka deseti silných závodníků a my v ní neměli žádné zastoupení. Bylo nutné jejich náskok držet na minimu, jinak by bylo po závodě. Následujících dvacet kilometrů jsem tahal prakticky sám. Jeden proti deseti. Jejich náskok však zůstával okolo 30 vteřin.
Nechápal jsem, kde se to ve mě bere. Připadal jsem si jako při své vítězné sólo jízdě na Okolo Británie, jen tentokrát jsem byl v roli pronásledovatele já. S každým šlápnutím jsem překonával své limity a překvapoval i sám sebe.
Moje cílová čára byla na začátku prudkého stoupání La Redoute. Ostatním zbývalo ještě 40 kilometrů do konce závodu, ale já zažíval pocity jako při vítězství. Wow, to byla jízda!