Posledních pár dní jsem strávil v Andoře. Sněžilo a proběhl jsem se na lyžích. A taky jsem rekapituloval. Uběhlo totiž tři čtvrtě roku od mé poslední operace. Od momentu, kdy naplno začala moje cesta k plnému uzdravení. Díky špičkovým chirurgům z Motolské nemocnice mám teď možnost vrátit se do profesionálního sportu. Budu jim za to navždy vděčný.
Fascinuje mě, co současná medicína dokáže. Mám radost, že právě u nás máme ty nejlepší světové specialisty.
Do Prahy, do Motola, domů
Dvě operace na spondylochirurgickém oddělení v Motole byly zásadní pro to, abych měl šanci pokračovat v cyklistické kariéře. Po zákroku v Jihoafrické republice jsem byl z nejhoršího venku. Začali jsme s týmovými doktory řešit, kde budu pokračovat v léčbě, abych měl co největší šanci vrátit se k závodění. Volba padla na Prahu. V Motolské nemocnici máme jedny z nejlepších páteřních chirurgů na světě a navíc jsem mohl být blízko rodině.
Kovová záda
Věděl jsem, že tým lékařů vedený panem Profesorem Štulíkem a primářem Krylem dokáže těžko představitelné věci. Ročně jim projde pod rukama přes 1400 pacientů a specializují se zejména na vážné případy. Předpokládal jsem teda, že moje operace pro ně budou rutinní záležitostí. Nakonec ale nezbývalo než téměř kompletně nahradit můj první bederní obratel kovovou výztuhou. Díky tomu teď záda mohu vystavit extrémní zátěži, jakou profesionální sport představuje. Fascinuje mě, co současná medicína dokáže. Mám radost, že právě u nás máme ty nejlepší světové specialisty.
Štěstí v neštěstí, jsem vděčný
Ještě než jsem šel pod nůž, strávil jsem několik dní na spinální jednotce. Tam mi naplno došlo, jak ohromné jsem měl při nehodě štěstí. Byl jsem tam jediným pacientem, který mohl hýbat nohama. Poznal jsem tam mnoho lidí, kteří se statečně prali se svým osudem a i přes svá těžká zranění přistupovali k životu pozitivně. Moc je obdivuju.
Rehabilitoval jsem od první operace v Africe a po příletu do Prahy ke cvičení dokonce přidal i šlapání v leže na trenažeru. To abych v těle rozproudil krev a urychlil hojení. Naplno pro mě rehabilitace odstartovala několik dní po poslední operaci.
A znova: hlava a tělo, jeden celek
V Motole jsem měl k dispozici skvělý tým velice profesionálních fyzioterapeutek. A hlavně velice pozitivně naladěných. Je úžásné, jak dokážou v tak na psychiku náročném prostředím, jakým je nemocnice, udržovat dobrou náladou. Ta je pro uzdravení stejně důležitá jako samotné cvičení. Několikrát jsem za svůj pobyt nemocnici mohl slyšet, že to jak rychle se z toho člověk dostane, záleží nejvíce na tom, jak to má nastavené v hlavě. Rád bych poděkoval zejména Lence Vincíkové, která se o mě v Motole celou dobu skvěle starala a cvičil jsem s ní dokonce i první měsíce, po té co jsem opustil nemocnici.
Na trénink! Ale v kufru auta
Po návratu z nemocnice jsem pak pokračoval ve cvičení doma. Na doporučení lékařů jsem si doma postavil ergometr, na kterém jsem mohl šlapat v leže a mohl se tak trochu hýbat. Skoro čtyři měsíce jsem se nemohl posadit, a tak mě rodina a kamarádi vozili v leže na občasné fyzioterapie a kontroly do nemocnice. Jak týdny ubíhaly, stávalo se pro mě cvičení čím dál tím více aktivním. Bylo hlavně na mně, jak se k tomu postavím. Mám štěstí, že jsem profesionální sportovec. Nechybí mi disciplína a miluju pohyb. Dostatečně rehabilitovat pro mě nebyl problém, spíš jsem se musel trochu brzdit, abych to nepřeháněl. Ohromnou výzvou pro mě bylo zůstat u rehabilitačních cviků a nesklouzávat k výkonostnímu tréninku. Ten by pro mě byl zpočátku kontraproduktivní.
Kolo, silnice, nádhera
V červnu jsem se poprvé posadil na kolo. Byl to úžasný pocit. Pořád jsem si ale musel dávat pozor na to, abych to nepřeháněl. Více času než na kole jsem pořád trávil kompenzačním cvičením. Snažil jsem se to dodržovat, a když jsem to trochu odfláknul, dostal jsem zpětnou vazbu - bolela mě záda. Naučil jsem se pořádně vnímat tělo a také to byl skvělý trénink disciplíny. Pomalu se poměr měnil a od září jsem v opravdu plném tréninkovém režimu. Rehabilitaci však pořád věnuju okolo 45 minut denně a dvakrát do týdne spolupracuju s fyzioterapeutem.
Krátce k minulému týdnu
Minulý týden jsem se věnoval hlavně tréninku, měl jsem minimum jiných povinností. Pokračoval jsem podobně a kombinoval posilovnu s vytrvalostními tréninky. Pořádně se ochladilo a začalo sněžit. Využil jsem toho a dvakrát vyrazil na lyže. Běhal jsem po zasněžené silnici a modrých sjezdovkách nahoru a dolů. Není to jako zvlněné trasy v Jizerkách nebo Krkonoších, ale užil jsem si to náramně.
I přes víc času na odpočinek jsem se paradoxně cítil víc unavený. Ale není se čemu divit. Minulý týden jsem jel trochu na dluh a teď, když tělo dostalo možnost více odpočívat, se únava projevila. Ve čtvrtek jsem si o hodinu zkrátil trénink. Bylo nádherné počasí, takže to nebyla vůbec jednoduchá volba. Lákalo mě pokračovat, ale věděl jsem, že nemá cenu jít přes hranu. Člověk musí poznat, kdy je potřeba se zmáčknout a kdy je naopak lepší poslechnout tělo a polevit.
Další dny už jsem se cítil o poznání líp. V sobotu mělo být tepleji, tak jsme vyrazili na silnici. Sešla se ohromná skupina, 18 lidí. První hodinu se ale teplota pohybovala jen lehce nad nulou. Všichni byli promrzlí, tak se postupně zvyšovalo tempo, až jsme najednou pomalu závodili. Během chvilky se to však zase uklidnilo. Postupně jsme se rozdělili a pokračovali v malých skupinkách.
Ještě předtím jsme ale zastavili na kafe. Zvládlo se to překvapivě rychle, 18 espress na stole přistálo během pěti minut. Ne, že by všichni cyklisti pili striktně espressa, ale z časových důvodů jsme udělali jednotnou objednávku.
Zůstávám v Andoře a budu pokračovat podobně. Má se trochu oteplit, tak to zas bude spíše na kolo než na lyže. Dorazí Julian Alaphilippe, tak zabereme společně.